Den, kdy jsem (se) probudil naposledy

Je srpen, ještě ležím v posteli a pořád věřím. Každý den, na pár minut, za mnou dorazí vnučka, která si se mnou povídá. Její návštěvu vystřídá telefonát dcery, které se ptám, kdy přijede? Najednou mi vše začíná splývat. Jediné, co zvládnu rozlišit, jsou chvíle bez bolesti a s ní. Naštěstí morfium a infuze skvěle zabírají. Ty mi naštěstí potlačují i strach, ale už nevím, jestli jsem ještě mezi živými. Vím jen, že je to bolavé pro celou rodinu.  

Moje žena tu zůstane sama. Těžko se mi od ní odchází, jak to tu zvládne? Nechám tu i další blízké, které tolik miluji.  

...Najednou vnímám ty postavy, které jsem dlouhé roky neviděl. Kde se tu vzala maminka i tatínek? Oba jsou tu a to, co z nich vyzařuje...ten klid a láska. Najednou přichází velká úleva. 

Mám kolem sebe ty, kteří odešli dávno přede mnou a najednou jsme tu společně. Nic nebolí a mé vědomí je jasné. Vidím pod sebou jen tu tělesnou schránku, kterou jsem právě opustil. Vidím i ty, kteří se o něj s láskou starají a vypravují jej na tu poslední cestu. 

Je sobota odpoledne, 23.srpna, kdy jsem usnul a už jsem se neprobudil.... Mám pocit, že svět se přestává točit. Po dlouhé nemoci zemřel děda, jehož odchod jsme čekali, ale dlouho jsme si jej nechtěli připustit. 

Je třeba stanovit si priority - co zařídit nejdřív a kdy je čas na truchlení. Cítila jsem potřebu zapálit i svíčku, otevřít okno a pustit píseň Ave Maria. To, že děda zemřel, jsem věděla ještě dřív, než-li mi to kdokoli z rodiny zavolal. Ptáš se, jak jsem to věděla? Nemám pro to racionální vysvětlení. Ta informace ke mě přišla i spolu s časem.

Jo, po tom kolotoči plánování a zařizování posledního rozloučení jsem měla pocit, že je třeba dovolit si i vydechnout a spojit se s tím, co cítím. Ta fáze truchlení je důležitá. Pohřeb se koná o několik dnů později a mě udivuje, kolik lidí se přijelo rozloučit. Mnohé z nich jsem neznala ani od vidění. 

Celé poslední rozloučení i několik následujících dní mám v mlze. Tělo se brání šílené bolesti ze ztráty jednoho z nejbližších lidí. Babičce, mamce i strýcovi všichni vyjadřují upřímnou soustrast. Já tam však musím stát o kus dál. Neustála bych to. 

Bude to trvat ještě hodně dlouhý čas, než přestanu čekat, kdy se otevřou dveře a děda se přivítá s námi všemi. Mnohokrát jsem v ruce držela telefon, že mu zavolám s tím, že se za ním rozjíždím a co chce přinést. 

Dnes ti po několikáté k narozeninám přeji tam nahoru. Láska. Přijetí. Objetí. 

Chci jen ti říct, že v srdci tě mám pořád. Ne, nepřestalo to bolet, jen jsem to přijala. 

S láskou, 
MichaELA