Proč není dobré nepřipouštět si smrt?

Je dobré být si vědom toho, že jednou zemřu. Proč? Jestliže si nepřipustíme vlastní smrt, nebudeme si hledět praxe a promarníme nesmyslně svůj život, neobjevíme, které postoje a které činy vyvolávají neštěstí a utrpení a které přináší spokojenost. 

Pokud si nepřipustíme, že můžeme brzy zemřít, propadneme falešnému pocitu trvalosti - "zemřu až za hodně, hodně dlouho." Až ten čas nastane, přes veškerou snahu už nebudeme mít sílu uskutečnit něco smysluplného. Mnozí Tibeťané vstupují v mladém věku do kláštera a studují texty o duchovní praxi, ale když pak přijde čas skutečně praktikovat, nějak toho nejsou schopni. To proto, že jim chybí pravé porozumění principu pomíjivosti. 

Pokud přemýšlíme o tom, jak praktikovat, a dospějeme k názoru, že cvičení je nutno provádět v ústraní po mnoho měsíců, nebo dokonce po mnoho let, vedlo nás k tomu naše poznání pomíjivosti. Pokud se ale nebudeme pravidelně a často zabývat úvahami o pomíjivosti a jejím dopadu, naše praxe s vytratí. Proto se stává, že lidé stráví dlouhá léta v klášteře, ale v jejich dalším životě se zkušenost získaná klášterní praxí nijak neprojeví. Kontemplace pomíjivosti naší duchovní praxi nejen motivuje, ale také ji "pohání".

Jestliže jsme si neustále vědomi nevyhnutelnosti smrti i toho, že může přijít kdykoliv, budeme motivování zevnitř. Bude to, jako by nám přítel radil: "Buď opatrný, ber věci vážně, další den minul."

Je dokonce možné, že opustíme domov a začneme žít v klášteře. Pokud se tak stane, dostaneme nové jméno a nový šat. Budeme méně vytížení a budeme muset změnit přístup k životu, obrátit pozornost k hlubší podstatě věcí. Kdybychom se i nadále zabývali povrchními chvilkovými záležitostmi - jako je dobré jídlo, hezké šaty, pohodlnější bydlení, příjemné povídání, množství přátel a známých - kdybychom si znepřátelili někoho, kdo dělá něco, co se nám nelíbí, a pak jsme se hádali a přeli, nebudeme na tom o nic lépe, bude to pro nás možná horší než dříve, než jsme vstoupili do kláštera. Mějme na paměti, že nestačí se vzdát povrchních činností jen z pocitu trapnosti nebo strachu z toho, co by tomu řekli naši přátelé, kterou jsou také na cestě. Změna musí přijít z nitra. To platí o mniších a mniškách i o světských lidech, kteří se věnují duchovní praxi. 

Možná, že jsme v zajetí představ o trvalosti věcí, domníváme se, že nezemřeme brzy, a protože jsme na živu, potřebujeme zvlášť vybrané jídlo, oblečení a zábavu. Z touhy po oslňujících efektech přítomnosti, v dlouhodobějším měřítku bezvýznamných, jsme hotovi věci nesmyslně zveličovat a dopouštět se nemravných činů, abychom získali, po čem toužíme. Budeme si půjčovat na vysoký úrok, budeme pohrdat některými přáteli, budeme se soudit - a to všechno pro vlastní více než dostačující zaopatření. 

Pokud se tak budeme chovat, stanou se pro nás peníze cennějšími než studium, a i když se pokusíme o praxi, nebudeme jí věnovat opravdovou pozornost. Když nám z knihy vypadne list, budeme třeba váhat, jestli stojí za to jej zvednout. Kdyby nám na zem spadly peníze, pak váhat nebudeme. 

Pokud jsme nepraktikovali a v okamžiku smrti jsme obklopení vzlykajícími přáteli a dalšími známými, místo aby u nás stál někdo, kdo by nám připomněl naši ctnostnou duchovní praxi, povede to jenom k potížím - a způsobili jsme si je sami. Kde se stala chyba? Nebyli jsme si vědomi pomíjivosti věcí.

S láskou,
MichaEla