Obraz našeho života (Meduňka 8/2020)
Obraz našeho života
(Meduňka 8/2020)
Vše, co se snažíme hledat všude kolem sebe, ve vnějším světě, máme ukryto ve svém vlastním nitru
Jak nás mohou respektovat druzí, když nepřijímáme sami sebe? S každým postojem, kdy se snažíme zavděčit, zapadnout do kolektivu a nevyvolávat konflikty, potlačujeme sami sebe, své vlastní názory i to, co cítíme. Místo toho nasazujeme masku toho, jak jsme v pohodě. Pak jsme často naštvaní, že na nás druzí neberou ohled a nerespektují nás. Jak by mohli, když si nevážíme sami sebe a přitahujeme si přesně to, co vysíláme?
Řeka teče sama, není třeba jí tlačit
Řeka teče plynule, jedním směrem a mnoho lidí v naší společnosti jde raději s proudem, než aby začali trochu vybočovat a upozorňovat na sebe. Kdo je však tou nejdůležitější osobou v našem životě, kterou bychom měli dát na první místo? Je třeba si uvědomit, že svůj život žijeme pro sebe, ne p ro druhé a spolu s tím je důležité začít odhazovat všechny společenské masky.
Z vlastní zkušenosti vím, jak je každý z nás jedinečný. Každý z nás v něčem vyniká, je nenahraditelný, a tak může prospět druhým. Také jsem pochopila, že pokud budu žít tak, jak si přeje někdo z mého okolí, nedám druhému šanci, aby si uvědomil, že ode mne chce něco, co se mně samotné nelíbí. Dovolme si projevit své emoce a být vskutku sami sebou.
Znamená to, že budeme mít odvahu dělat i takové věci, které nejsou příliš oblíbené. Dovolíme si být šťastní, ale třeba i naštvaní a klidně si k tomu zakřičet nebo poplakat. Pokud dáme najevo svoje emoce, lidem v našem okolí tím dáme možnost reagovat, a vzájemně si tak můžeme ukázat to, na čem máme každý ve svém životě zapracovat. To, co nás na druhých rozčiluje nejvíc, protože co se nás u druhých dotýká, je to naše - proto nás to nutí se nad pozastavit a najít cestu k sobě samému.
Cesta k sobě
Mnoho lidí si neustále stěžuje, že jim něco chybí. Tvrdí, že nejsou spokojeni sami se sebou, ani se svým životem. Mnoho z nich neustále na něco čeká a vše odkládají až na někdy. Je třeba vzít zodpovědnost za svůj život do svých rukou.
Sama jsem si dříve okamžitě po příchodu domů pouštěla rádio. Proč? Protože jsem neuměla být sama se sebou a jednoduše jsem se tak sama před sebou i před tím, co se mi zrovna nechtělo řešit, utíkala. Postupem času jsem pochopila, že před sebou a ani nedořešenými věcmi neuteču. Samu sebe jsem našla právě díky tichu a sestupu do nitra - ke spojení se sebou mi hodně pomohly a stále pomáhají procházky přírodou, cvičení a pravidelná meditace. Došlo mi, že nic v mém životě se neděje náhodou. Vše je jako puzzle a každý z daných dílků zapadne na své místo.
Mnoho z nás sklouzává k sebelítosti a stěžování si, jak si s nikým nerozumí, nezapadají do kolektivu a nikdo je nerespektuje. Jak nás ale druzí mohou respektovat, když se nejintimnějším chvílím sami se sebou vyhýbáme a nemáme rádi sebe sami? K tomu, abychom se začali přijímat, je nutné přijmout vše, co se odehrává v našem nitru. Zbavíme se tím pocitu viny.
Každý z nás je malířem svého života a každý z nás může žít přesně takový život, jaký chce. Při každodenní tvorbě našeho životního obrazu tak vytváříme přesně to, co se v našem životě bude odehrávat.
Lpění na minulosti
Častou brzdou na naší cestě ke změně bývá to, že utíkáme do minulosti, kterou již nezměníme, nebo plánování toho, co bude zítra, za týden či za měsíc atd. Můžeme se zeptat sami sebe, jaký náš zvyk nefunguje a přesto jej stále opakujeme? Co můžeme udělat pro to, abychom se rozloučili se zvyky, které nás na naší cestě omezují? Jakým nejmenším krokem se můžeme přiblížit sami sobě a co nám brání sestupu do vlastního nitra?
Skrze sebe měním tebe
Druhé můžeme proměnit tím, že začneme měnit sami sebe. Proto se starejme hlavně o sebe - o své nitro, tělo i emoce. Podle toho, jaké budeme vysílat vibrace, tak na nás bude reagovat naše okolí, i když někoho můžou vyšší vibrace i dráždit. Je to práce na celý život, ale má svůj hluboký smysl.
S láskou,
Michaela