Jak na ten bezpečný prostor?

Ta práce, kterou dělám a nejen to, mě neustále učí, jak důležité je udržet si svůj bezpečný prostor. Své hranice. A jejich pevnost.  

Přesně to místo,...
...kde jsem já
...kam nikdo jiný nesmí,
...které mi nabízí nezbytné bezpečí
...nezbytné pro život.

"Míšo a teď mi ukaž, kde jsou ty tvé hranice?? Kam druhé ještě pustíš a kam už ne?" 

Opatrně se dívám na svou terapeutku a váhám.
Ta mne však vybídne "No jen do toho - ukaž mi ho… jak vypadá ten tvůj osobní prostor a jak je velký?? Jak velké jsou ty tvé hranice?"
Chvíli tiše sedím a přemýšlím o tom, co se vlastně po mně chce….co mám odpovědět.

Dívám se na to místo kolem sebe.
Sahám po nabízených předmětech, kterými jej naznačuji.
Ten prostor, který je jen můj.  

Cítím, jak má mysl jede na plné obrátky.
Vyhodnocuje, co se ode mě chce právě teď. A jak je to vlastně správně. 

Vždyť ten prostor, kde sedíme, má jen pár metrů.
Tak si tu toho místa moc nezabírej.
Našeptává mi má mysl.  

Ten prostor, který ukáži, je miniaturní.

Terapeutka mne sleduje a ptá se:
"A to ti opravdu stačí?"
"Myslím, že jo." 

Podívá se na mne láskyplným pohledem, dojde až ke mně. Přesně k těm hranicím, které jsem si sama určila a ptá se:
"A teď se cítíš jak?" 

Vstanu. A ty hranice najednou zvětšuji. O kus. O pořádně velký kus. Pak si sednu zpět. Do svého prostoru, který je nový. Větší. Skutečný. 

"A teď je ti jak? Jak se cítíš? A co se vlastně změnilo?"
"Můžu se najednou nadechnout. A co se změnilo? Všechno."  

Víš, proč sem dnes tohle píšu?
Protože jsem zažila, jaké to je, nemít své hranice a nemoci se pořádně nadechnout.. 

A taky proto, že vím, že ženy mající stažené pánevní dno, mají ten syndrom potlačení sebe samých, svého prostoru, i svých vlastních hranic.

Možná se v tom poznáváš i ty:
- Co by si jen pomysleli, kdybych jim řekla ne.
- Jen ať to nevadí jim a jsou v pohodě.
- Já raději počkám, jen ať jsou oni spokojeni a šťastní.
- Jo a hlavně jen ať nemusím použít NE. Jsem přeci ta hodná holka, která všem musí vyjít vstříc.  

Jo, vím. Má k tomu sklony každá z nás.
Jen je někdy dobré si to připomenout. Být sama sebou. A ujasnit si, kde ty hranic mám já? Kam jsem je posunula? A jestli vůbec ještě nějaké mám?
Vím, může se to zdát těžké, ale někdy je fakt dobré si dupnout. A to pořádně... 

a

dopřát si ZASE dýchat.
Sama pro sebe. Volně.
Ale i pro své pánevní dno. 

S láskou,
MichaEla