Fáze truchlení

Ztráta toho, koho jsme tolik milovali a se kterým jsme prožili velkou část života je jeden z největších zásahů do života, který v základech otřese všemi jistotami, jež nás obklopovaly. Potká každého z nás a naprosto přirozeně ho provází truchlení.

Truchlení je aktivním procesem vyrovnávání se s novou situací. Je přirozenou reakcí, život už totiž nikdy nebude takový jako dřív. Máme tendenci ten skutečný stav popírat a dělat, že se to vlastně nestalo. Mimo úmrtí blízkého můžeme podobný stav zažít i při rozchodu či odchodu letitého přítele do ciziny. Ztráta a opuštění patři k života. Ten proces provází narušení psychické i citové stability, s nimiž se musíme postupně vyrovnat. Proces truchlení každý z nás prožívá úplně jiným způsobem a různě dlouho. 

Fáze truchlení

Jednotlivé fáze nemusí přicházet v uvedeném pořadí. Prolínají se, vracejí, přeskakujete z jedné do druhé.

Stejně tak není čas určený pro dobu truchlení. Doba, po kterou se s novou životní situací vyrovnáváme je zcela individuální. Současná rychlá doba, která dává hlavní důraz na výkon a výsledky, procesu truchlení příliš nepřeje.

Popírání - první reakcí je snaha nevěřit tomu, co se stalo. Hlava ani srdce to ještě nejsou schopné přijmout a vysvětlit si to, natož tu novou situaci zpracovat.
 
Hněv - stále se opakující otázka proč? A hledání viníka mimo nás

Smlouvání - hledání cesty, jak se vrátit do původního stavu. U úmrtí je to snaha nemožná, o to víc nás trápí partnerský rozchod, kde máme tendenci hledat cesty zpět, což může vést k bolestným konfrontacím. 

Deprese, odevzdání, smlouvání - stále se opakující prohlížení fotografií, nespavost, bolesti hlavy, plačtivost, utápění se ve smutku. 

Smíření se se skutečností - postupně přichází úleva. Začínáme se vracet zpět k sobě, ale i do života a začínáme přemýšlet o tom, jak žít dál, v nové situaci. 

Jak se se ztrátou vyrovnat?

Neuzavřít se do sebe a klidně o svém smutku mluvit. Dovolit si radost i ve chvíli, kdy by nám udělalo např. radost jít do kina nebo ven s přáteli. Není to neúcta k tomu, kdo zemřel, je to však přirozená obrana organismu, ale i duše. Jako důležité vnímám i dodržování pravidelného režimu a chození na procházky a klidně i vzpomínat. Důležité je i na sebe nijak netlačit a nechat smutek volně plynout. Postupně to smutnění bude slábnout a i když ta bolest nikdy úplně neodezní, ale zase začneme žít. 

S láskou,
MichaELA